Lobkowiczká knihovna
Obecné informace
Lobkowiczká knihovna je mimořádným příkladem evropské šlechtické knihovny. Dnes je největší soukromou zámeckou knihovnou v České republice. Čítá okolo 65 000 svazků, včetně 679 rukopisů (z toho114 středověkých) a 730 prvotisků (knih tištěných před rokem 1501), z nichž velkou část tvoří první vydání děl z oblasti historie, zeměpisu, lékařství, přírodních věd, architektury, literatury, teologie a práva. Jedná se především o texty ve francouzštině, němčině a latině, řada knih je v řečtině, hebrejštině, italštině, španělštině, češtině a dalších jazycích. Sbírka vzácných tištěných knih ve španělštině patří k nejrozsáhlejším v zemi.
Nejstarší kompletní svazek Lobkowiczké knihovny, Evangeliář psaný karolinskou muniskulí, pochází z 10. století. Ještě starší je čtyřstránkový fragment evangelia sv. Marka z konce 8. nebo počátku 9. století. Hudební archiv samotný obsahuje více než 5 000 tisků a rukopisů jednotlivých skladeb, hudebních představení, libret, partitur a barokních tabulatur pro drnkací nástroje ze 17., 18. a 19. století.
Během staletí se knihovna rozrůstala promyšlenými a systematickými akvizicemi nejen o jednotlivé knihy, ale i o celé knihovny, pocházející z blízkých i vzdálenějších příbuzenských vztahů, nebo od rodů, jejichž majetek se v důsledku politických a náboženských sporů 17. století ztenčoval. Členové rodiny taktéž nakupovali nové knihy, zejména významná politická, vědecká a kulturní pojednání, a pravidelně reorganizovali a rozšiřovali rodový archiv.
Historické počátky Lobkowiczké knihovny
Počátky knihovny sahají až do 14. století. Její jádro tvoří knihovna Bohuslava Hasištejnského z Lobkowicz (1461-1510), jednoho z nejvýznamnějších představitelů latinského humanismu 15. století ve střední Evropě. S pomocí svých přátel a agentů shromáždil přes 700 svazků, a vytvořil tak největší humanistickou knihovnu se všemi náležitostmi, včetně vědeckého přístupu ke katalogizaci a jejímu rozšiřování.
Knihovně dominovaly spisy klasické a humanitní filosofie a literatury psané převážně latinsky a řecky. Třicet řeckých svazků reprezentuje téměř polovinu knih, které v dané době mohla Evropa v řečtině vůbec nabídnout. Věhlas knihovny rostl a Bohuslav Hasištejnský byl dokonce požádán o zápůjčku několika exemplářů Martinem Lutherem a Filipem Melanchtonem. Ze sbírky Bohuslava hasištejnského se dochovaly téměř tři čtvrtiny svazků, většina z nich je dnes součástí Roudnické lobkowiczké knihovny.
Počátek systematického rozvoje sbírek se datuje do 17. století a je spjat se jménem Zdeňka Vojtěcha, 1. knížete z Lobkowicz (1568-1628). Tomu se podařilo získat knihovnu Bohuslava Hasištejnského, když byla spolu s dalším majetkem konfiskována jeho politicky nezvedenému příbuznému Jiřímu z Lobkowicz, obviněnému ze spiknutí proti Rudolfu II.
Některé z nejvýznamnějších akvizic přibyly do knihovny po povstání českých stavů, které proběhlo v letech 1618-1620. Souvisely s politickým vzestupem Zdeňka Vojtěcha a jeho výhodným sňatkem s Polyxenou z Pernštejna. Polyxena s sebou přinesla, mezi jinými, i 60 španělských svazků z odkazu své matky Marie Manrique de Lara y Mendoza (1538-1608).
V této době byla knihovna umístěna v Pernštejnském (nyní Lobkowiczkém) paláci na Pražském hradě. Až v roce 1657 byla Václavem Eusebiem, 2. knížetem z Lobkowicz, převezena na zámek v Roudnici nad Labem, kde zůstala až do 2. světové války. Právě od tohoto zámku je odvozen její současný název. Za Václava Eusebia byl v Lobkowiczké knihovně zaveden první důkladný systém katalogizace, od roku 1777 byla dokonce zřízena funkce stálého knihovníka.
Ferdinand August, 3. kníže z Lobkowicz (1655-1715), zastával významnou funkci ve stálém Říšském sněmu v Řezně. Během svého činorodého života rozšířil knihovnu o stovky svazků, především z významných tiskařských dílen v Německu. Dochovaná dokumentace poukazuje nejen na vysoké počty nakoupených knih, ale i na štědré platby knihvazačům.
Jeho vnuk Ferdinand Filip, 6. kníže z Lobkowicz (1724-1784), se během svých cest po Evropě věnoval i sběratelské vášni, a tak byly sbírky obohaceny o další četné knihy. Následující generace do sbírek dále začleňovaly knižní fondy vymírajících větví rodu i jiných šlechtických rodin, převážně prostřednictvím sňatků a dědictví.
Ferdinand Josef, 8. kníže (1797-1868), a Mořic, 9. kníže z Lobkowicz (1831-1903), v knihovně provedli rozsáhlou reorganizaci. Vznikly tak nové katalogy, kde byly knihy uspořádány dle témat po deseti svazcích a po 20 svazcích dle abecedního pořádku. Knihovna též byla doplněna působivým nábytkem.
Lobkowiczká knihovna ve 20. století
V roce 1941, za nacistického protektorátu, byly lobkowiczké knihy zkonfiskovány a rozděleny různým státním institucím, velká část z nich byla převezena do Univerzitní knihovny v Praze. Nábytek byl zničen a prostory přebudovány na umývárny pro jednotky SS, které zámek okupovaly.
V roce 1948, po převzetí moci komunisty, byly Lobkowiczké sbírky zestátněny. Na více než 50 let tak byly cenné svazky a rukopisy rozděleny a rozvezeny do depozitářů a knihoven po celé republice. Pouze malá část z nich zůstala přístupná veřejnosti a badatelům.
V roce 1992 byla knihovna rodině Lobkowiczů navrácena. Krátce nato, díky finanční podpoře majoritního soukromého sponzora, byla knihovna opět uvedena do provozu. Základy původní klasifikace a uspořádání byly obnoveny tak, aby knihovna mohla být využívána badateli v souladu s mezinárodně platnými bezpečnostními standardy. Novým domovem Lobkowiczké knihovny se stal zámek Nelahozeves.
Knihy byly uspořádány, jak uváděly katalogy z 19. století, byla dokončena koncepce zachování sbírek a položeny základy výzkumného programu. Díky tomu je dnes knihovna po předchozí domluvě přístupná studentům, badatelům a mimořádným prohlídkám.
