Historie Lobkowiczkého paláce

Úvod

Lobkowiczký palác na Pražském hradě je jednou z nejvýznamnějších kulturních památek v České republice a jedinou soukromou budovou v areálu Pražského hradu. Za dobu své existence se stal dějištěm několika důležitých událostí českých dějin a jeho majitelé pak byli mnohým dalším svědkem.

Historické počátky

Lobkowiczký palác byl postaven v druhé polovině 16. století českým šlechticem Jaroslavem z Pernštejna (1528-1569). Brzy přešel do vlastnictví jeho bratra Vratislava (1530-1582), který zastával významný post kancléře Království českého. Maria Maximiliana Manrique de Lara y Mendoza, Vratislavova manželka pocházející ze Španělska, s sebou do Čech přivezla slavnou sošku Pražského Jezulátka. Její dcera Polyxena (1566-1642) sošku, která je známá zázračnou léčivou silou, darovala kostelu Panny Marie Vítězné, kde je dnes vystavena. Každoročně tak k návštěvě kostela láká tisíce turistů. Kopie této sošky je součástí stálé expozice Lobkowiczkého paláce.

Palác přešel do majetku rodiny Lobkowiczů prostřednictvím sňatku Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, 1. knížetem z Lobkowicz (1568-1628). V průběhu staletí se stal dějištěm a jeho majitelé svědky významných historických událostí. Když byli v roce 1618, během Pražské defenestrace, vyhozeni z oken Královského paláce místodržící Slavata a Martinic, našli útočiště právě v Lobkowiczkém paláci pod ochranou Polyxeny z Lobkowicz.

Po porážce protestantské frakce v bitvě na Bílé hoře (1620), upevnil katolický rod Lobkowiczů své mocenské postavení na další tři století. Lobkowiczký palác získal formálnější a významnější postavení a sloužil rodině především jako pražská residence pro slavnostní, společenská a politická setkání. 

Od 16. století patřil palác Lobkowiczům dodnes, výjimku tvořila pouze léta 1939 – 2002, kdy byl rodině majetek zabaven nacisty a později komunistickým režimem.

Charakteristické architektonické prvky

Po třicetileté válce, obzvláště v době Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz (1609-1677), prodělal palác řadu změn. V této době byla provedena významná barokní přestavba a byly vybudovány bohatě zdobené barokní sály. Palác byl přestaven v italském stylu, který je dodnes patrný např. v Císařském sále, jehož zdi jsou zdobeny freskami, iluzivními malbami soch císařů, geometrickými obrazci, květinovými a dalšími zdobnými motivy. Další příklady italského vlivu lze nalézt i v Koncertním a Balkónovém sále, jejichž štukové stropy krášlí fresky od F.V. Harovníka.

V 18. století, v rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem na Pražském hradě (1791), provedl Josef František Maximilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772-1816), rekonstrukci exteriéru paláce. Její součástí byla i výstavba balkónů s panoramatickým výhledem, který návštěvníci paláce mohou obdivovat dodnes. Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, sgrafitta a pozůstatky původních nástěnných maleb jsou dodnes patrné na obou vnitřních nádvořích.

Lobkowiczký palác ve 20. století

Po první světové válce a následném zrušení dědičných titulů v roce 1918, vyjádřil Maximilián Lobkowicz (1888-1967), syn Ferdinanda Zdenka, 10. knížete z Lobkowicz (1858-1938), svou podporu rodícímu se Československu zpřístupněním několika místností v paláci vládě vedené Tomášem G. Masarykem. 

V roce 1939 byl palác spolu s dalším rodinným majetkem zabaven nacistickými jednotkami. V roce 1945 byl rodině navrácen, ale o tři roky později následovaly další konfiskace, tentokrát komunistickým režimem. Během následujících čtyřiceti let byl palác využíván k mnohým účelům včetně prostor pro státní kanceláře a Národní muzeum.

Po Sametové revoluci v roce 1989 začala rodina usilovat o navrácení svého majetku prostřednictvím restitučních řízení, která trvala více než dvanáct let. Rodina Lobkowiczů se opět stala právoplatným majitelem paláce až v roce 2002.

2. dubna 2007, po více než čtyřech letech plánovaní, restaurování a modernizací, byl palác opět otevřen veřejnosti, tentokrát jako soukromé muzeum. Stálá expozice muzea představuje nejvýznamnější díla a předměty rozsáhlých Lobkowiczkých sbírek. “Znovuzrození” paláce je důkazem úsilí rodiny Lobkowiczů o zpřístupnění sbírek české i zahraniční veřejnosti a může být bezesporu považováno za oživení pražské kulturní scény.